wz

Fotogalerie Řecko – ostrovy a pevnina

Tapety a spořiče obrazovky ke stažení zdarma




Athény • Kos • Nissyros • Patmos • Peloponés • Pserimos • Rhodos • Samos • Symi • Santorini • Thassos • Zakynthos





Ostrov Santorini a soumrak bohů v Egejském moři


Píše se rok 1450 před naším letopočtem a lidé na ostrově Théra narychlo opouštějí své domovy. Berou si s sebou jen to nejnutnější a nejcennější. Zem pod jejich nohama se otřásá, ale hora, majestátně se tyčící uprostřed ostrova, zatím mlčí. Nadechuje se k největší sopečné erupci, s jakou se lidstvo setkalo. Obyvatelé ostrova pečlivě uzavírají potraviny do vysokých kamenných nádob a zabezpečují domy, aby až se vrátí, bylo vše na svém místě.
Netuší, že oni se sem již nikdy nevrátí …



Soumrak bohů


Santorini Dnes je ostrov Santorini - v minulosti nazývaný Strongylé, Kallisté či Théra – pro svou výjimečnou krásu jedním z nejnavštěvovanějších řeckých ostrovů. Ale někdy kolem roku 1450 před naším letopočtem se zde odehrála největší sopečná erupce v historii lidstva. Podle posledních výzkumů byl výbuch desetkrát silnější než exploze na ostrově Krakatoa. Vulkán na Théře doslova pozřel sám sebe a jeho ničivá síla dostihla i prchající obyvatele ostrova. Výbuch byl tak silný a jeho následky tak kolosální, že nebylo kam utéct. Co nezničila sopka, uchvátilo moře, které zatopilo zhroucenou kalderu vulkánu plnou žhavého magmatu. Následovala gigantická exploze a snad až třicetimetrová vlna tsunami, jež smetla z povrchu země vše co jí stálo v cestě.
Tím vším byly nejen malé okolní ostrovy, ale i velký ostrov Kréta s vyspělou mínojskou kulturou. Je vysoce pravděpodobné, že lidé z Théry prchali právě sem. Zničeny byly nejen přístavy na pobřeží, ale i překrásné paláce stojící dále od moře. Většina obyvatel severního pobřeží Kréty zahynula a s nimi i uprchlíci z Théry.
Nikdo a nic nebylo ušetřeno.
V Egejském moři se zastavil čas. Nastal soumrak bohů.
Někteří nekonvenční badatelé nekladou centrum mínojské kultury na Krétu, ale právě na výbuchem rozmetanou Théru. Tím také vysvětlují náhlé a naprosté ochromení do té doby vysoce rozvinuté civilizace.
Výbuch ostrova Théra a jeho následky pocítili i staří Egypťané a v duchu své zásady vše důležité pečlivě zapisovat o něm učinili záznamy. Někdy bývá dáván do souvislosti s biblickými deseti egyptskými ranami, možná způsobil rozestoupení vod Rudého moře. Podle jiných stál na počátku vzniku mýtu o ztracené Atlantidě, příběhu o vyspělé civilizaci, která byla během jedné jediné noci smetena do moře. Pravda je, že mýtus o Atlantidě slyšel po mnoha staletích Platón právě od Egypťanů. Podle jejich záznamů byli tenkrát, když vybuchla Théra, pozorovány úchvatné západy slunce ...



Západy slunce, svatá Irena, křivolaké uličky a Dvořákova Novosvětská


Západ slunce Západy slunce jsou na Théře úchvatné i dnes. To jediné se nezměnilo. Jinak z ostrova nezůstal kámen na kameni. Vulkanickou minulost i přítomnost ostrova nelze přehlédnout. Setkáváte se s ní takřka na každém kroku – strmé skalní útesy, mořem zatopená kaldera, dýmající lávové ostrůvky, pemzové pláže, ztuhlé proudy lávy. To vše vás nenechá ani na okamžik na pochybách. Jste na sopce.
Starověcí obyvatelé by ve vyprahlém srpkovitém prstenci jen těžko poznávali svůj zelený ostrov s mořským kanálem a vysokou horou uprostřed.
Dokonce i jméno je jiné.
Santorini.
Název vznikl zkomolením jména, které dali ostrovu benátčané, když r. 1207 na svátek svaté Ireny přistáli u jeho břehů. Jiné prameny uvádějí, že se tak jmenuje podle kostela svaté Ireny, který na ostrově stával.
Svátek nebo kostel, každopádně Irena je jistá.
Santa Irini, tedy Santorini.
Stojím na náměstí před ortodoxní katedrálou Yapapantí v hlavním městě ostrova Fíra a stejně jako každý se snažím zachytit prchavý okamžik, kdy se sluneční kotouč dotkne klidných vod zatopené kaldery. Přesto, že je to tady hlava na hlavě, každý si nakonec nalezne skulinku v hradbě lidských těl a pořídí nezapomenutelný snímek do rodinného alba. Náměstí není vlastně ničím jiným než vyhlídkovou terasou postavenou patrně pouze za účelem dobré pozice pro pořizování záběrů fotogenického ostrova.
Hlavní město, či spíše městečko, Fíra leží na horní hraně kráteru ve výšce takřka tří set metrů nad hladinou moře. Bílé domy, domky, domečky a domečíčky se tulí jeden k druhému snad v obavě, aby nepřepadly přes okaj kaldery, přes který se přelévají jako čerstvě napadaný sníh.
Santorini Některé stavby jsou opravdu odvážné. Obdivuji zejména bazény na terasách vytrčených do prostoru nad mořem.
To je tedy odvaha!
Říká se, že domy na Santorini nemají výšku, ale hloubku. Terasa jednoho, je vlastně střechou druhého a vstupujete-li do domu či chcete navštívit některou z teras, pak zcela jistě půjdete po schodech dolů. Většina uliček jsou vlastně schodiště.
Nebojte se vzít za kliku zavřených dveří. Hodně teras je volně přístupných a vstoupíte-li omylem na terasu soukromou, nebudete zpravidla příliš plísněni. Buď si vás nikdo ani nevšimne nebo vám pouze pokyne, abyste šli dál. Zahanbeně se omluvíte, že pouze procházíte, a zmateni namísto zpět nahoru, vyrazíte směrem dolů. Ven se přece vždy vychází směrem dolů. Sestoupíte ještě o několik schodů níž a ke svému překvapení neskončíte zpátky na ulici, ale na další sluncem zalité terase, odkud se vám otevře nezapomenutelný výhled na zatopený vulkán v celé jeho majestátní kráse.
Městečko Fíra je malebnou spletí uliček vykládaných barevnými mozaikami s množstvím obchodů a obchůdků, taveren a barů, kaváren a kavárniček, cukráren a restaurací. Na své si přijdou zejména milovníci zlatnictví. Přes den je Fíra tak trochu ospalá a v letních měsících sužovaná úmorným vedrem. Ale večer po západu slunce, když se rozsvítí všechna světýlka, promění se z denní krásy pozemské v krásu nadpozemskou.
Večerní Fíra je vznešená.
Západ slunce Odnikud neřve hlasitá hudba a neduní diskotéky. Nic neruší posvátnost večera. Vše je navzdory své živosti vkusné a přiměřené. V okamžiku máte dojem, že jste se ocitli v jiném, pohádkovém světě. Sedím v Café Galini ve Fifostefani. Kavárna je umístěna na terase přímo nad kalderou. Šťastnou náhodou se mi daří zasednout poslední volnou židli přímo u zábradlí, a tak mám výhled skoro jako z letadla. Hosté halasí, příbory cinkají, ale náhle vše ztichne a každý obrátí zrak jediným směrem.
Teď je slyšet i hudbu, nevtíravě podbarvující večerní atmosféru.
Představení začíná.
Slunce barví obzor zářivými odstíny žluté, oranžové, temně rudé a purpurové a jen zvolna klesá k obzoru. Dole na hladině kaldery, v ohnivém slunečním odrazu, tančí dvě plachetnice. Jako by pluly po rozžhavené lávě. K tanci jim tiše hraje Largo z Dvořákovy Novosvětské symfonie.



Bílé domečky, modré kopule, láska k cizincům a velkorysý kocour


Santorini Znáte pohlednice z Řecka s bílými kostelíky a modrými kopulemi?
A že jste je marně hledali na Korfu, Rhodosu, Peloponésu či v samotných Athénách?
Pochopitelně, protože většina těch záběrů byla pořízena právě zde na Santorini.
Na Santorini je okolo dvěstě padesáti kostelů, kostelíků, kaplí a kapliček a skoro všechny mají modrou kopuli. Ne nějakou oprýskanou, vybledlou od sluníčka, ale pěkně poctivě natřenou mnoha vrstvami tmavě modré barvy. Stejně mohutnými vrstvami barvy, jenomže bílé, jsou natřeny i samotné kostely. A nejen kostely, ale také domy a domečky, schody a terasy a také, když už se barva koupila, kameny u cesty. Když barva zbyde, nakreslí se na rozpálený beton ještě bílá kytička. Okenice, zábradlí, židle, vázy, truhlíky, popelnice, ploty, branky a skříňky na elektroměry jsou modré, stejně jako kopule ortodoxních kostelíků. A když náhodou zbyde i modrá, natře se staré jízdní kolo, motocykl, odstavený traktor či vědro s vodou pro osla.
Nejkrásnější kostely s modrými kopulemi nenaleznete ve Fíře, ale ve Firostefani a v Imerovigli. Přes tyto dvě modrobílé perly zamíříme k městečku Oia na severním cípu ostrova.
Fíra je oslnivě bílá, vznešená, Oia hýří barvami. Domy jsou zde žluté a modré, ale i cihlově červené či okrové. Kostely jsou samozřejmě bílé s modrými kopulemi. Zvonice pak může být, na rozdíl od Fíry, i růžová.
Rovné linie byste však hledali marně. Vše je oblé a zakřivené. Stavby nejsou plánovány, nýbrž kupeny. Ve Fíře máte ještě šanci sem tam na pravý úhel narazit, zde nikoli. V Oie je pravý úhel pojem patrně neznámý. A když už je některý z domků snad omylem, snad řízením osudu, přece jen hranatý, pak ani jeho stěny pravý úhel nesvírají. Vždy alespoň jedna z nich někam ujíždí. Zkrátka a dobře, v Oie je základním konstrukčním prvkem kykladské architektury bílá boule, pokud možno nedbale asymetrická. Tato značně unikátní práce se stavebním materiálem však až neuvěřitelným způsobem lahodí oku. Zejména v již zmíněné modrobílé kombinaci.
Santorini Dominantou městečka je větrný mlýn s kavárnou. I on padá poněkud doprava.
Na požádání vám obsluha mlýn ochotně pustí. Vy pak sedíte nad sklenicí frappé a lopatky mlýna vám ve svěžím větru, v Řecku nazývaném meltémi, sviští jen kousek od hlavy. Několik otoček a vy s omluvným výrazem, takřka stydlivě (vždyť kvůli tomu jste sem přece přijeli a dokonce si to vyžádali) poprosíte obsluhu, zda by mlýn mohla zase vypnout. Obsluha se nezlobí a navíc vás obdaří milým úsměvem. Má ráda cizince, tak proč jim nevyhovět. Stejně, jako kdekoli v Řecku, také zde jsou lidé k turistům velmi vstřícní – říkají tomu xenofília.
Snad nejfotografovanějším z četných kostelů na Santorini je kostel Agios Minás na samém konci Firostefani. Někdo vám řekne, že je to ve Fíře, ale věřte mi, místo se jmenuje Firostefani. Modrá kopule, bílá zvonice, ultramarínové moře, z něhož vystupují tmavé útesy i dva malé lávové ostrůvky uprostřed kaldery a za tím vším nekonečný egejský obzor – to je záběr, pro který na Santorini posílá své fotografy nejeden výrobce kalendářů. Běžní turisté ale zpravidla nemají šanci kostelík objevit. Stojí tak trochu stranou, zcela nepovšimnut, na okraji městečka u nepříliš udržovaného parkoviště cisteren rozvážejících po ostrově pitnou vodu.
Když se vám kostel podaří najít a vyfotit se zapadajícím sluncem v pozadí, pak držíte v ruce dokonalou řeckou pohlednici. A pokud vám před zapadajícím sluncem ještě zapózuje kocour?
Dost, to už by byl ale opravdu kýč!
Vraťme se k pohlednicím. Kromě bílých staveb, kterým nezbývá než pózovat, na nich také ochotně pózují kočky, kocouři a koťátka nejrůznějších barev a velikostí. Povšiměte si v té záplavě lenošících čtvernožců jedince, který je zvěčněn na většině pohlednic a mezi ostatními vyhublými, lehce opelichanými exempláři poněkud vyčnívá.
Je to jakýsi řecký kočičí model.
Opravdová star mezi bezejmenným komparzem.
Černobílý kocour, velký vykrmený budulínek, kožíšek jak na výstavu, žádný hubený žebrák od popelnic, co z kýble za tavernou vyžírá zbytky po přejedených turistech. Navoněný plyšák z pohovky, kterého na místo focení dopravili v pohodlně vypolstrované přepravce, řeknete si. Na záběrech se nikdy neválí jen tak na zemi, není přece leckdo. Způsobně sedí na zídce vykládané černými kamínky či se s nenucenou elegancí opírá o perfektně nabílený (nebo namodřený) prvek kykladské architektury. Popřípadě vznešeně kráčí – slovo jde se k němu opravdu nehodí – po některé z mozaikových teras, zatímco za ním probíhá spektakulární santorinský západ slunce. Díváte se na kýčovitě krásný obrázek a podezíráte fotografa z podvodu či neumělé fotomontáže.
Santorini – Firostefani Křivdíte jim. Oběma. Kocourovi i fotografovi.
Kocour není navoněný model a fotograf není podvodník.
Já toho kocoura totiž znám.
Bydlí kdesi ve Firostefani u onoho nejfotografovanějšího kostela v Řecku. Podezírám ho, že si z pózování před objektivy fotoaparátů učinil neregistrovanou živnost. Objeví se hned, jak beru do ruky svou zrcadlovku. Okolo nikdo jiný není. Všichni se přece mačkají na náměstí ve Fíře nebo u větrného mlýna v Oie.
Překvapeně zírám na pohlednicového kocoura, kocour zírá na mne.
On ví, že já vím, kdo on je.
„Čiči, pojď sem,“ lákám malou šelmu na zídku na okraji kaldery.
Kocour mrská ocasem a dál mě odhaduje svýma žlutýma očima. Slunce už visí nad obzorem.
Bestie prodejná, myslím si, víš moc dobře, co já chci.
Kocour se usmívá, mňoukne. Vím a ty taky víš. Dej baštu, bude fotka. Nedáš, nebude. Při tom pomyšlení se začne olizovat. Ale Whiskas neberu. Fancouzskou paštičku nemáš?
„Nemám! Nic nemám!“
Kocour si mě zklamaně prohlíží. Tak nic, dneska je to tady nuda. Žádný profesionál s paštikou v dohledu.
A z té nudy náhle vyskočí na zídku a zaujme pozici. Černá silueta proti zapadajícímu slunci, lávové ostrůvky v pozadí. Vzal mě na milost, je přece jenom při vší své vypočítavosti i velkorysý.
Rychle seřizuji zrcadlovku a pořizuji záběry. Jeden, dva, tři … víc mi jich nedovolí. Seskočí ze zídky a mizí ve spleti schodišť, teras a úzkých uliček. Už mi nevěnuje ani jediný pohled. Mezitím slunce, stejně jako v dobách dávných Mínojců, stejně jako včera a stejně, jak tomu bude i zítra, mizí v klidných vodách zatopené kaldery. Budu ráda, když z těch snímků vyjde aspoň jeden.
Tak kali nichta, kocoure, a děkuji.
O sedm let později stojím u té samé zídky. Dívám se na západ slunce a vzpomínám na kocoura. Kde je mu asi konec? Kdo ví ...



Řecké Pompeje, mýtus o Atlantidě a píchlé kolo


Santorini Na opačném konci ostrova než Oia leží mys Akrotiri a v jeho blízkosti v sopečném popelu zakonzervované město stejného jména jako mys. Akrotiri.
I Řekové mají své Pompeje. Nebo je snad Akrotiri něčím víc?
Když řecký archeolog Spyridon Marinatos Akrotiri v r. 1967 objevil, novinové titulky hlásaly nalezení bájné Atlantidy.
Zpráva obletěla svět.
Je Santorini bájnou Atlantidou?
Diskuse se vedou dodnes.
Asi nejvíc rozvířil debatu nález jedné místní fresky. Zobrazuje ostrov před osudnou erupcí a nápadně odpovídá Platónovu popisu mytického světa.
Podvrh!
Kdepak, freska je pravá a byla zhotovena více jak tisíc let před Platónem. V jedné ruce Platóna, v druhé reprodukci fresky, snaží se vědci přijít záhadě na kloub.
Tak ano nebo ne?
Ne!
Ano!
Jejich práci jim závidím.
O tom, že objevil ztracenou říši bohů, byl až do své tragické smrti přesvědčen i sám archeolog. Zahynul při sesuvu starého zdiva právě zde v Akrotiri. Přesvědčeni jsou, pochopitelně, i obyvatelé ostrova, a nejde jen o tučný výdělek, ale především o hrdost.
Co když někdo katastrofu přežil a my jsme potomci dávných bohů?
Uznejte, to je krásná představa.
Nejdražší hotel na ostrově se jmenuje Atlantis stejně, jako třeba nejzastrčenější taverna v Oie. Jméno mytického světa nese i jeden z druhů červeného vína vyráběného zde na ostrově. Mimochodem, je vynikající.
Pokud jste navštívili římské Pompeje, budete Akrotiri zklamáni. Ale nezapomínejte, že v době, kdy Mínojci na Théře vystavěli město s několikapatrovými domy, tekoucí vodou, sprchami a splachovacími (ano, čtete správně) toaletami, Římané bloudili na houbách – a ještě dalších skoro tisíc let bloudit budou.
Domy v Akrotiri byly nejen funkční, ale také krásné. Místnosti měly vyzdobeny barevnými freskami. Co stěna, to jiný motiv. Jen tak, pro potěchu ducha. Žádná z fresek nezobrazuje boj, ničení či smrt, ale život v celé jeho kráse. Květiny a ptáky, děti a rybáře, smějící se ženy, zahrady a životem kypící přístav. Vše je v pohybu a dokonalé harmonii. Dokonce i antilopy na jedné z fresek jakoby tančily.
Na místě samém však fresky obdivovat nemůžete. Všechny byly opatrně sňaty ze stěn a převezeny do muzeí. Některé do archeologického muzea ve Fíře a ty nejkrásnější do Athén. Zato se projdete ulicí lemovanou domy až do výšky druhého patra. Do některých můžete i opatrně nahlédnout. Spatříte velké kamenné nádoby, vyrovnané jedna vedle druhé. Ještě stále jsou pečlivě uzavřené. Čekají až se do Akrotiri vrátí jejich majitelé.
Zajímavým důkazem o silách, které zničily Théru, je prasklé schodiště. Velké kamenné bloky jsou rozlomené v půli, jako by gigantický obr na nich zkoušel svou sílu. Zničeny prý byly jedním ze silných zemětřesení, která předcházela erupci. Díváte se na prasklé bloky a říkáte si – a to se obr pouze rozcvičoval …
Akrotiri leží na nejjižnějším cípu ostrova, kousek za ním silnice končí u majáku se zelenou (fuj, jak nevkusné) kopulí. Dál už cesta nevede. Otočíte se na prašné cestě a náhle zjistíte, že vám divně pleská pravá zadní pneumatika. Píchnout kolo je snadné i u nás. Ještě snažší na řeckých ostrovech, na nezpevněných cestách či parkovištích. Najít pneuservis u nás je snadné již méně. Téměř nemožné na řeckém ostrově.
Já však měla štěstí.
Na silnici spojující sever a jih ostrova, nedaleko bývalého hlavního města Pyrgu, stojí omšelá benzínová pumpa a u ní vytoužený pneuservis. Obsluha přichází jakmile s pleskajícím kolem zastavím před vchodem do dílny.
Nevěřím vlastním očím. Asi čtyřletá holčička vyběhne z dílny, omrkne auto a vmžiku je zpět s nářadím. Pusa se jí nezastaví, pořád něco brebentí. Křížový klíč nese v podpaždí, oběma rukama za sebou vláčí hever. Bez dechu sleduji její počínání. Zkušeným pohybem sejme poklici a nasadí klíč na šroub.
„Ty, hele, počkej …“ nacházím ztracenou řeč.
Pod tlakem událostí zapomínám, že čeština není světovým jazykem, ale holčina by anglicky nejspíš stejně nerozuměla.
Dívenka cosi zadrmolí a opře se do klíče. Brunátní, heká, pot z ní teče, ale klíč se ani nehne. Zadýchané děvčátko odběhne, vrací se s kladivem, které sotva uzvedne.
No to ne!
Dříve než stačí udeřit do volného konce klíče, zasahuje otec. Vynoří se odkudsi zpoza dílny. Směje se až se za břicho popadá. Bere holku do náručí a dává jí pusu. Jsou v pohodě. Výměna kola a oprava prasklé duše trvá jen pár minut. A cena je i pro našince víc než přijatelná.
Holka i tatínek mi jdou až na hlavní silnici zamávat na štastnou cestu. Možná jsem potkala potomky bohů …



Zamlčená fakta, úžasná koulovačka, znuděná referentka a spící vulkán


Santorini Ostrov Santorini není velký, má necelých 76 km čtverečních. Přesto se mi do jednoho článku nedaří vměstnat vše, co bych vám o něm chtěla napsat.
Co jsem vám tedy zamlčela?
Neřekla jsem vám o příjemných letoviscích Kamari a Perissa na východním pobřeží ostrova, ani o světově proslulém hotelu Perivolas v Oie, kde mají unikátní bazén se sluneční terasou, jehož okraj splývá s modrým egejskýcm obzorem.
Nekoupali jsme se na krásných černých a červených plážích s lávovým pískem ani na bílých pemzových s plavoucími kamínky. Nevystoupili jsme na nejvyšší horu ostrova Profítis Ilias s klášterem.
Nevyjeli jsme autem po uzounké starověké silnici na horu Messa Vuno, kde se rozkládají ruiny antického města Théra vystavěného Římany.
Neprošli jsme se uličkami Pyrgu, bývalého hlavního města ostrova, nezastavili jsme se v Imerovigli či Emporiu.
Neobdivovali jsme všudypřítomné bugenvilie s růžovými vodopády květů, které vlastně nejsou květy, ale listy.
Nešplhali jsme po útesu zvaném Skaros, nezastavili jsme se u větrného mlýna ve Firostefani a neukázala jsem vám, kde tam mají na střeše loď.
Santorini Nesvezli jsme se lanovkou spojující přístav Skala s Fírou ani jsme nejeli z přístavu na oslu.
Neztišili jsme se v ortodoxní katedrále Yapapantí, nedovedla jsem vás ke žluté kapli na okraji útesu a nepozorovali jsme obrovské výletní lodě brázdící vody zatopeného kráteru v hloubce pod námi.
Nenavštívili jsme archeologické muzeum ve Fíře, ani námořní muzeum v Oie.
Nevzala jsem vás na prohlídku dýmajících lávových ostrůvků Palea a Nea Kameni, nekoupali jsme se v horkých termálních pramenech a zcela jsme pominuli ostrovy Thirassia a Aspronisi, které tvoří protější stranu kaldery.
Nedala jsem vám příležitost podrbat za uchem mlsného osla u krásného kostela v Echo Gónia, kterému moc chutnají česká jablka.
Nekotvili jsme s trajektem v přístavu Athinios.
A nenavštívili jsme ani jeden z proslulých santorinských vinných sklepů a nezašli si na pořádný gyros.
Dokonce jsem vám nevyprávěla ani o sněhu, který na Santorini napadl jedné požehnané zimy před více jak patnáctvi lety. Na celém ostrově nebyl nikdo, kdo by něco podobného pamatoval. Prý to byla nádhera.
A ta koulovačka!
Za horkých letních dní, kdy rtuť teploměru šplhá k pětačtyřicítce, na ni v Oie vzpomínají dodnes.
To vše jsem vám neřekla, tam všude jsme nebyli, to vše jste se mnou nezažili. Snad jindy, až ostrov navštívíte sami. Já vás chtěla jen inspirovat.
Když jsem plánovala cestu na Santorini, zeptala se mě očividně znuděná referentka prodeje zájezdů, co budu na tak mrňavém ostrůvku celých čtrnáct dní dělat. Ona by to viděla tak na jeden, maximálně tři dny. Pak by se tam prý nudila.
Nechme ji nudit a podívejme se, co dělá Théra.
Théra se nenudí, Théra spí.
Zatím.
Poslední velké zemětřesení o síle 7,8 stupňů Richterovy stupnice zpustošilo ostrov v roce 1956. K ohnivé erupci sopky naštěstí nedošlo. To se jen spící obr neklidně zavrtěl ze sna, aby znovu na dalších padesát let tvrdě usnul.
Santorini Nedávné průzkumy však ukázaly, že se vulkán, považovaný za vyhaslý, zase začíná probírat z dřímoty. Jenomže tentokrát procitne naplno a projeví se v plné síle. Otázka prý už není zda se to stane, ale kdy. Nebude to dnes, nebude to zítra, ani za rok, nejspíš ani za deset let.
Ale jednou to přijde.
Teď však obr spí a sní sen o krásném ostrově s bílými domečky, modrými kopulemi, strmými útesy, tyrkysovým mořem, milými lidmi, velkorysým kocourem a úžasnou koulovačkou v Oie.
Přejme jim, aby snil ještě hodně dlouho.




Konec